Pouze ten, kdo přijde domů k prostřenému stolu a teprve u dveří si sundává růžové klapky z očí, si ještě asi nevšiml vcelku strmého a trvalého růstu cen veškerého zboží a služeb, které lze koupit. Ať už je to způsobeno tím, že se rozkřily poplašné zprávy o tom, že dochází ropné zásoby (normální člověk si spočítá, že ten okamžik musí někdy přijít) nebo tím, že miliardě Číňanů zachutnalo mléko nebo prostě tím, že je nás víc a víc jíme - ceny všeho šly jednoduše a zcela očekavatelně nahoru.
Jistě tedy nepřekvapí, že ani léky, jež také z velké většiny pramení z ropy, se tomuto zdražení nevyhnou. Nemluvě o Sunaru.
Představme si běžný nákup v supermarketu: jen velmi otrlá babička si dovede postěžovat na zdražování cen pubescentnímu pokladníkovi tlačena ven 20 páry očí stojících za ní ve frontě. I mladší občané jsou asi rádi, když se mohou konečně na parkovišti nadechnout "čerstvého" vzduchu, bez reklam na každém rohu a pokladníka svými připomínkami příliš nemasírují. Prostě anonymita.
Dosti jiná je ale situace v naší lékárně vedle menšího supermarketu: zřídkakdy se stane, že se u nás vyskytnou dva a více pacientů najednou. Představíte-li si věkový průměr příchozích, nepřekvapí to, že to při výdeji léčiv na recept schytám často i za to, jak v supermarketu napočítali za bagetku místo 7 korun 15 a podobně.
V lékárně jde anonymita stranou: o pacientovi se toho z receptu dozvíte víc, než je potřeba, a on má mezi 4 očima ideální příležitost si vylít svoje srdíčko. No jo, tak to má být - naše povolání přece balancuje někde mezi pomáhající profesí a ochodníkem.
Někdy ovšem pomyslný pohár přeteče. Poslední dobou lidé s blížícími se změnami v našem zdravotnictví doslova provokují. Občas mám pocit, že není seniora, který by neudělal narážku. Kdyby to bylo občas, bylo by to od některých i vtipné, ale začíná se to spíše zajídat.
